recenze
Men of War: Condemned Heroes – recenze

Men of War: Condemned Heroes – recenze
Men of War: Condemned Heroes – recenze
13:59, 25.05.2012

Sovětská armáda byla během druhé světové války z pohledu obyčejného vojáka zkrátka docela dost velké svinstvo. Zepředu útočil a střílel německý Wehrmacht, zezadu zase hrozilo neustálé nebezpečí ze strany důstojníků NKVD a aby toho jen tak náhodou nebylo málo, neustále nad vámi visela hrozba v podobě slavného rozkazu číslo 227 z července roku 1942. Tento rozkaz krom slavného výroku „Zpátky ni krok“ obsahoval také příkaz, aby byly na každém frontu vytvořeny takzvané „trestné prapory“. Pokud jste se tedy nějakým způsobem provinili a minula vás popravčí četa, skončili jste v trestných praporech a jediným možným vysvobozením byl konec války.

Pod proviněním si však nepředstavujte pouze třeba takovou dezerci, stejně tak vás do trestného praporu mohlo dostat, když jste byli osvobozeni jako zajatec nebo když jste se jenom někomu znelíbili. V těchto jednotkách tak vedle sebe sloužil opravdu pestrý mix lidí z různých koutů společnosti – obyčejní vojáci, důstojníci, kněží anebo třeba také kriminálníci. Trestné prapory pak byly velitelstvím využívány na ty nejtěžší a nejšílenější úkoly, ať už šlo o útoky na nepřátelské pozice nebo třeba tradované přechody minovým polem, kde se šlápnutí na minu rovnalo trestu za daný prohřešek (a v drtivé většině případů logicky také smrt).

Mimochodem, uznávám, že jsem celou tu historii okolo trestných praporů dosti zjednodušil a nepochybuji, že se mezi vámi najde spousta takových, kteří by ji dokázali popsat daleko hlouběji a lépe. Nicméně se domnívám, že pro navození atmosféry to postačuje. Teď už raději k něčemu veselejšímu, tedy k samotné hře.

Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)

Virtuální trestný prapor

Sami tedy jistě tušíte, že osudy sovětských trestných praporů jsou námětem pro hru jako hrom. Nebezpečné a šílené mise, kde s hrstkou vojáků čelíte nepřátelské přesile… Jó, to už je hodně slušný základ pro nějakou tu strategii a docela se divím, že jako vůbec první toto téma využili teprve až autoři série Men of War pro další samostatný datadisk ke svému tři roky starému titulu. Jistě, někteří z vás mohou namítnout, že jsme tu přeci kdysi dávno měli sérii Commandos, ale ruku na srdce: můžeme porovnávat speciální jednotky s obyčejnými pěšáky? Dle mého názoru těžko.

Kampaň se odehrává v rozmezí let 1942 až 1945 a společně se svými vojáky postupně navštívíte bojiště na Ukrajině, Polsku a nakonec i v samotném srdci Německa. Žádný, byť alespoň minimální příběh jako v případě předchozího Men of War: Vietnam však nehledejte. Čtyři dostupné kapitoly a jednotlivé mise totiž mezi sebou pojí maximálně tak druhá světová válka (přesněji řečeno operace, během níž probíhají) a také fakt, že jsou založeny na výpovědích přeživších vojáků a odtajněných ruských záznamech z dané doby.

Peklo je jen betaverze

Nutno však uznat, že série Men of War si nikdy příliš nezakládala za nějakém velkolepém příběhu, ale především na kvalitním strategickém zážitku a také vysoké obtížnosti. Věřte mi, že minimálně v druhém případě zažijete skutečné peklo. Autoři totiž zašli v tomto směru ještě o nějaký ten krůček dál a i relativně zkušeného hráče dokáží pěkně vytrestat. Nedej bože, aby si k Condemned Heroes sedl naprostý nováček, ten by zřejmě nepřežil ani začátek první mise.

Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)

Může to sice znít šíleně, ale je to tak. Pokud jsem si před několika měsíci stěžoval, jak je Men of War: Vientam náročnou a krutou záležitostí, proti Condemned Heroes je to relativně docela sranda. Oba díly toho mají dost společného – soustředí se především na singleplayer (možnost zahrát si s kamarády tu však naštěstí nechybí, ale o tom až později) a opět budete muset doslova s hrstkou vojáků překonat daleko početnější nepřátelské linie.

V čem je tedy ten zásadní rozdíl? Především v technické vyspělosti nepřítele. Zatímco Vietnamci (respektive Američané) se v zelené džungli spoléhali hlavně na schopnosti řadových vojáků a nějaký ten džíp nebo nedej bože tank se objevil spíše náhodou, Condemned Heroes si v tomto ohledu nebere absolutně žádné servítky. Tanky, děla, kulomety, minomety, transportéry, tím vším Wehrmacht disponuje ve velkém a nemá absolutně žádný problém to všechno proti vašim jednotkám poslat.

Všechny jednotlivé mise v kampani jsou tak doslova a do písmene ruskou ruletou o bytí či nebytí každého ukořistěného děla (nečekejte, že byste dostali něco od ruského velení, to je spíše výjimka), každého opraveného tanku, každého vašeho panáčka. Jde o řádný nápor na vaše nervy, v němž po jakémkoliv (byť i menším) rozhodnutí následuje ukládání pozice a pokud se něco pokazí (věřte, že až příliš často), musíte se vrátit zpět.

Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)

Náročnosti kampaně příliš nepomáhají ani úkoly, které musíte plnit. Zatímco ve Vietnamu byly relativně různorodé a hráče samy naváděly k využívání tichého postupu, Condemned Heroes si s něčím takovým vůbec neláme hlavu. Ano, na nějaké to plížení okolo nepřátelských hlídek sice také dojde, většinou ale na vás stejně čeká obligátní „no a teď vystřílej celou vesnici (zákopy, pozice, oblast,…), protože jinak se nepohneš dál“. Přiznám se, že nahánět pár přeživších vojáků po rozlehlé mapě vůbec není žádné terno. Zvlášť, když vám někoho zabijí a vy ze strachu, že to ještě není konec raději rychle načítáte.

Poslední odstaveček bych rád věnoval umělé inteligenci, která si od minula bohužel opět lehce pohoršila. V některých případech se totiž chová neuvěřitelně nevyváženě a sami tak nikdy nevíte, co přesně můžete čekat a jak budou počítačem ovládaní vojáci reagovat. Příklad: mám za úkol před ruským frontálním útokem vesnici obejít a pokusit se zničit co nejvíce protitankových vozidel. Díky přepadení německého konvoje se mi podaří dostat ke dvěma dělům, které by se mi mohly hodit. Jenže co se nestane, jakmile jsem se k vozidlům přiblížil na určitou vzdálenost, takřka okamžitě mne zaměřily a moje vybavení vyletělo do vzduchu (a společně s nimi i všechny mé jednotky).

Dobře, beru, to dává smysl. Ovšem jak potom vysvětlíte, že když jsem na boku vesnice zaútočil na jeden německý zákop, hlídky na druhé straně silnice v klidu postávaly a na danou situaci vůbec nereagovaly? Osobně si totiž myslím, že AI reaguje pouze v jakémsi kruhovém okolí a zbytek na své spolubojovníky zkrátka kašle. Jistě, stejně tak by nedávalo smysl, kdyby na vás vyběhli úplně všichni, přesto se však dostanete do situací, kdy si budete prstem ťukat na čelo. Možná až příliš často.

Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)

Návrat hry více hráčů

Po více než roční pauze se do série vrací i plnohodnotný multiplayer (fiasko Vietnamu, který jej obsahoval pouze ve speciální edici nepočítám). Nutno uznat, že jde zatím o velice pozvolný a opatrný návrat nebo spíše nesmělý pokus. Pouhé dva herní módy a čtyři mapy totiž snad ani nelze považovat za něco jiného. Ani to označení „dva herní módy“ není příliš přesné, mezi oběma totiž nenaleznete příliš mnoho rozdílů, neboť se točí okolo toho samého – zabírání vlajek.

Jediný rozdíl je v tom, že zatímco ve Victory Flag je vlajka jenom jedna a vítězem se stává ten, kdo ji dokáže urvat pro sebe, Capture the Flag je strategickou variací na módy Domination či Conquest. Po mapě (a to doslova, k dispozici je totiž jenom jedna) jsou rozmístěny tři vlajky a za jejich držení daný hráč získává body. Multiplayer je také jediným místem, kde můžete hrát za Němce (což je vzhledem k obsahu kampaně logické) a můžete „klasicky“ nakupovat jednotky.

Těmto multiplayerovým „kvalitám“ odpovídá také počet hráčů, který jej momentálně hraje: skoro nikdo. Vážně, tohle bohužel není žádný žert. Už když jsem se snažil zahrát si Condemned Heroes ve více hráčích několik dní po vydání, o půl osmé večer se v herním lobby shromáždil oproti posledním dnům skoro až neuvěřitelný počet hráčů, třináct. Dnes, když text konečně dopisuji, jich bylo nanejvýš osm. Možná si řeknete, „Dobře, je jich málo, ale přesto hrají!“. No, nehrají. Za těch několik hodin strávených čekáním se mi podařilo odehrát pouhé dvě hry a to ještě se stejným člověkem, na kterého jsem náhodou narazil a se kterým jsme se explicitně domluvili. Pokud si tedy chcete pořádně zahrát, musíte si sehnat nějaké ty kamarády. Na zcela náhodné hráče rozhodně nespoléhejte, dočkáte se jenom zklamání.

Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)

Pomalý ústup ze slávy

Nemohu se zbavit toho vtíravého pocitu, že Men of War dochází dech. Condemned Heroes mohl být velice zajímavým příspěvkem do této série válečných strategií, místo toho se nám do rukou dostalo něco, co je tak neuvěřitelně brutálně obtížné, že je to hratelné jednom díky často chybující a nelogicky reagující umělé inteligenci. Samostatnému datadisku příliš nepomáhá ani sporadicky přítomný multiplayer či (podle slov autorů) nová grafická vylepšení jako třeba detailnější obličeje vojáků. Upřímně, takových věcí si všimnete až při skutečně velkém přiblížení, které se zase nehodí pro hraní strategií. Vyberte si.

A to jsem ani nezmínil neustále se opakující hudební doprovod, z něhož vám po určité době začne regulérně šplouchat na maják. Naštěstí lze vypnout.

Jinak řečeno, chtělo by to změnu. Ale ne změnu, při níž se změní prostředí (i když uznávám, Vietnam měl něco do sebe) nebo se ještě o něco zvýší již tak brutální obtížnost (tenhle díl), chtělo by to zásadnější novinku. Snad změnu enginu, zvolit zcela nový přístup,... zkrátka cokoliv. Cokoliv, co dokáže Men of War nahodit zpátky do sedla. Pokud to totiž takhle půjde dál, tři roky starý výtvor ukrajinských vývojářů může velice rychle zmizet na propadlišti dějin.

Klik pro zvětšení (Men of War: Condemned Heroes – recenze)

PRŮMĚR
59%
CZECHGAMER
Condemned Heroes už je pouhou nastavovanou kaší přinášející několik nových misí a ještě brutálnější obtížnost. Chtělo by to opět něco zásadnějšího.

CGwillWin