Tváří se to jako brněnská Mafia, ale po chvilce je každému jasné, že dílo 2K Czech stojí přesně na opačné straně barikády. Mohlo by se sice zdát, že L.A. Noire akorát šibalsky využívá svého žánru a hráči servíruje jen šedou policejní rutinu, ale tak to není. Tahle hra mění hranice. Rozšiřuje území. A klestí si cestu do míst, kam by si ještě před lety herní branže netroufla ani za zlaté prase. RockStar chce po úspěchu Red Dead Redemption potvrdit svojí nadvládu ve světě, který řídí hráč. Ale – patří do tohohle spletitého univerza i L.A. Norie?

Ano i ne. Tenhle počin od týmu Bondi se dosavadní rockstarské tvorbě tak trochu vymyká. No, tak trochu…Vlastně prakticky ve všem. Jediné, co zůstává, je idea volně přístupného Los Angeles, po kterém se můžete prohánět, byť to prakticky nemá cenu. Podobně jako třeba ve druhé Mafii totiž i tady prostředí vytváří pouze kulisu – a nic víc. Bohužel, v případě L.A. Noire to zabolí o poznání víc. Ze zámořské metropole, detailně zpracované, mohli tvůrci vyždímat skoro dvakrát tolik. Takhle tu funguje – jak už bylo řečeno – pouze jako tichá, nemluvná kulisa.

Důležité je asi říct, že příběh se odehrává těsně po druhé světové válce, nejvíc času strávíte v roce 1947. Ujmete se otěží strážníka, později detektiva Colea Phelpse, medailemi ověnčeného hrdiny, příkladného slušňáka a tak dále. Za hru vystřídá několik parťáků a v náhodných flashbacích sem tam nahlédneme do jeho vzpomínek. Ty se točí hlavně kolem zuřivých soubojů s Japonci, které Phelps těžko vyhání z hlavy. Byť je mnohdy až příliš perfekcionista, jako prototyp ideálního klaďase se hodí parádně. Škoda, že jej tvůrci navrhli jen jako detektiva bez jakéhokoliv osobního života, byť třeba víme, že má manželku a děti. Přesto přese všechno se s ním ale velmi záhy sblížíte – a to je dobře.

Dějová linie se tedy hrdiny nijak nedotýká, a možná právě to jí sráží poměrně citelně ke dnu. O to víc pak ale hra nabírá filmový, či spíše seriálový spád. Každý případ – podobně jako epizoda v seriále – má svůj název, ve většině z nich na začátku vidíme, co se stalo, vrahovi do tváře nikoliv. Pak už na místo činu dorážíte vy, abyste obhlédli situaci a začali protizákonné jednání vyšetřovat. Navíc, většina z nich je inspirována skutečnými událostmi.

A tady, přesně v tomhle okamžiku, se musí každý nadšenec akčních her zastavit. L.A. Noire není žádný Kmotr, frekvence akčních pasáží se ani zlomkem nerovná té v Mafii – zkrátka a dobře, autoři chtějí hráčům přiblížit hlavně mravenčí detektivní činnost. A proč taky ne, že? Vždyť kolik akčních her, kde má hrdina za opaskem placku, ročně vychází? L.A. Noire se mezi ně řadit nechce. A to se daří. Jasně, tu a tam se podezřelý dá na útěk, dojde k přestřelce nebo k honičce napříč městem, ale to hlavní – plazit se po zemi a shánět usvědčující důkaz - má stále drtivou převahu. Stejně jako objíždění barů a vyptávání se. Nebo třeba vedení výslechů.

Pro takové případy – a že jich bude setsakramentsky hodně – tvůrci vybavili hru zbrusu novým enginem detailně snímajícím mimiku obličeje. Díky němu se postavy tváří přesně podle toho, co říkají. Lžou nebo mluví pravdu? Je jen na vás, abyste to rozpoznali. Mnohdy to jde pekelně těžko. Ne snad že byste měli problém vy coby hráč, ale spíš hra. Holt, tenhle systém je teprve v plenkách. Už tak ale vytyčil směr, kterým by se herní studia mohla v budoucnu ubírat.

Byť se může nekonečné shromažďování důkazů a kolotoč výslechů zdát po chvíli dosti nudnou záležitostí, vězte, není to pravda. Když něco přehlédnete, hra vám to odpustí. A k pachateli vás nasměruje jinou cestou. I za tuhle výpomoc se ale platí daň – ona cesta je potom o poznání trnitější.

Kromě toho, že plníte hlavní příběhové mise, se tu a tam ozve z vysílačky vozidla dispečer, který vám sděluje podrobnosti různých vedlejších úkolů. Je jich 40 a většinou s jediným cílem – dostat unikajícího padoucha. Když se to podaří, dobře pro vás – obdržíte zkušenostní body, díky nimž snáze odhalíte ukryté důkazy. Když ne, čert to vem. Větší odreagování vám ale město – ke vší smůle – nenabídne. Kdyby autoři vybavili hlavního hrdinu nějakým kapitálem, přidali do města funkční obchody, a celkově hru víc „zgétéáčkovali“, mohla mít třeba zaděláno na ještě větší úspěch.

Spousta věcí totiž, ač se hra snaží o opak sebevíc, působí dost nereálně. Třeba fakt, že Phelps nezná slovo zásobník. Nábojů má totiž v kapse vždycky dost, co dost…nekonečně. Dobové automobily se ve vysoké rychlosti chovají jako splašení. Příliš sebou trhají. Že jsou neovladatelná, je sice pro tehdejší dobu příhodné, ale v L.A. Noire je to spíš přítěž. Jakmile se v honičce rozbijete o dům či něco jiného, můžete to rovnou zabalit. Než vycouváte a vydáte se správnou cestou, uprchlík už si dávno hoví v křesle letadla.

Lehká potíž může nastat i s umělou inteligencí. Váš partner ve snaze postavit se tak, aby nepřekážel, většinou překáží ještě víc, což leckoho může při prohledávání bytů dost naštvat. Ale já bych to jako velký problém neviděl. Daleko horší jsou problémy technického charakteru, obzvlášť při jízdě autem. Chodci uskakují přesně do směru, kterým se jim snažíte vyhnout, občas se vám povede vybourat se tak šikovně, že nezbývá než vylézt a odchytit jiný vůz a podobně. Je to škoda.

Vizuálně si L.A. Noire nehraje na žádný vrchol techniky, to je každému hned jasné. To však vůbec nevadí. Systém rozpoznání mimiky funguje parádně, snad jen postavy mohly být vykresleny trošku detailněji. Stejně by šlo mluvit třeba i o vozidlech. To by se pak ale ze hry mohl stát ještě větší cvalík, než jím je teď. Tři DVD disky z ní dělají přeborníka v těžké váze.

Ať už to vyznělo jakkoliv, L.A. Noire patří k nejoriginálnějším titulům letošního roku. Že svůj obrovský potenciál poměrně slušně promrhalo, je věc druhá. Jak by to asi dopadlo, kdyby tvůrci využili všech trumfů? Minimálně stovkou, o tom není pochyb. Revoluční obličejová technika, poutavé odhalování zločinců, sympatický klaďas coby hlavní hrdina a město andělů končících čtyřicátých let. Jinými slovy – titul, který se mezi ostatními rozhodně neztratí.